Číslo na Chocholouška
Naše v pořadí druhá návštěva cirkusu se odehrála záhy. Podle předpokladu jsme včerejší den strávili odpočinkem, vůbec nemělo cenu mladýho k čemukoliv nutit. A podle předpokladu i dnešní ráno nebylo z těch nejrůžovějších. Nicméně slib je slib, s malým zpožděním vyrážíme. Po cestě pak nabíráme větší zpoždění. Venku je teplo, tak se nám vyrojili silničáři. Aby toho nebylo málo, zcela neuváženě parkuju vedle mateřské školky, takže hned po vystoupení z auta hysterák - mladý pán si myslel, že jdeme na hřiště. Snažím se vnitřně uklidnit. Nic jiného mi nezbývá. Autista pozná nepohodu na sto honů, pokud se neuklidním já, neuklidní se ani on. Daří se mi ho přesvědčit a jdeme. Za rohem už poznává kde jsme. Nastává obrat, synátor přidává do kroku a přestává naštvaně špulit pusu. Super. Tak se mu tam fakt líbí. Třeba to tam dneska ustojíme. I když těžko říct co bude až zjistí, že nejdeme na představení.
Do cirkusového stanu doslova vbíhá. Jenže ouha. Je tu nějak divně rušno, moc lidí, některé ani nezná. A nejde se až úplně dovnitř - co to na něj všichni hrají? Sedá si na židli vedle své kamarádky a kouká. Zatím dobrý. Je vidět, že mu něco nesedí, ale je celkem v pohodě. Nechávám ho v klidu a zjišťuji u známých co je nového a co nás dnes čeká. Po chvíli vyrážíme do zvěřince. Matka s americkým úsměvem znakuje, že jdeme za koněm a velbloudem. Ufff. Přijato, i když jdeme jinou cestou než minule. Obezřetnost je citelná, ale začíná se usmívat. Neustále opakuju, že jdeme za zvířátky.
Procházíme kolem prvních zvířat a je mi jasné, že dneska vyhrávám já. Spokojený úsměv a zrychlený krok bez přískoku jsou dobrým znamením. Teď jen aby ty zvířata byly v pohodě, jinak mi zase vycouve. Zvěřinec procházíme v pohodě, mladej se spokojeně usazuje na lavičce mezi medvědy a lvy. Absolutně si nemůžu vybavit, kdy ji minule při vystoupení použili, ale to je fuk. V nejhorším na sobě bude mít nějaký chlupy. Z kozí farmy jsme odešli s horou bobků v rýhách bot, chlupy jsou nepodstatná maličkost. Bavím se s kamarádkou a po očku ho sleduju, jestli mi nehodlá zdrhnout. Nehodlá. Spíš to vypadá, že bude problém ho z té lavičky dostat.
Problém to kupodivu nebyl a ochotně s námi odchází na prohlídku celým zvěřincem. Opět míří k velbloudům a snaží se mi něco sdělit. Znovu znakujeme. Chytám se jak tounoucí stébla, znakuju jak divá a snažím se udržet jeho zájem o komunikaci. Daří se mi to. Nastává malý problém ve formě zvířat, pro která ještě nemáme znaky. Při jeho mentální retardaci je náš slovník poměrně omezený. Řeším to tím, že zebru znakuju jako koně. Tímto se zebrám fakt omlouvám. Lamám taky. Jsou z nich ovce.
Pozoruji péči o zvířata. Pořád se kolem nich někdo točí, mluví na ně, hladí je. A pořád se tu uklízí. Docela šrumec. I když celkově to působí poklidným dojmem. Vše tu má svůj řád, každý ví, co má dělat. Asi přestanu používat větu "Co je to tu za cirkus". Chaos a křik tu není. Ta věta je stejně pravdivá jako "bordel jako v tanku". Máme možnost jít se podívat na výcvik velbloudů. Jo, tak to chci rozhodně vidět. Tiše vcházíme do stanu a sedáme si. Mladej vedle mne, viditelně něco trochu neklidně očekává. Pozorujeme dění v manéži. Velbloudi si v klidu jdou dokola a na pokyn se otáčí. Ty mladé doprovází ošetřovatelé a na pokyn se otáčí s nimi. Připomíná mi to mne, když mladého něco nového učím. Řeknu hop, přeskočím a čekám až to udělá. Případně to trpělivě zopakuju. Když se mu to povede, chválím ho až do nebes. On má radost a jdeme to zkusit znova. Cirkusovým stanem zní také klidné a jasné pokyny, nechybí ani ty pochvaly. Kouknu vedle sebe. Žasnu. Ten kluk je snad v rauši! Sedí zcela klidně, s obrovským úsměvem a zářícíma očima. Výcvik velbloudů vnímá velmi pozitivně. Dochází mi, že cirkusáci pracují se svými zvířaty stejně jako já se svým mentálně postiženým synem. Tak teď mám o čem přemýšlet. Vždyť já pracuju se svým dítětem jako se zvířetem! Nebo to jde popsat i jinak. Oni s těmi zvířaty pracují jako s dětmi. Jo, to zní líp...
U slonů sám aktivně znakuje. Doslova čumím jak na drát. On mi sám od sebe označuje zvířata? Kdy naposledy došlo k tomu, že se rozhodl sám začínat komunikaci? Jo, už vím. Když věděl, že máme v mrazáku zmrzlinu. Jídlo. To je jediná věc, která ho donutí přijít a snažit se mi něco sdělit. Jenže tady jídlo nechce. Tady mi chce říct, že vidí slona. Majitelka slonů nám podává banán a děti s nadšením slony krmí. Registruji jakýsi podivný kontakt mezi slonicí a synem. Jakoby si beze slov něco sdělovali. Působí to zvláštně, synátor přestává přešlapovat a zcela bez hnutí stojí a na něco se soustředí. Trvá to jen okamžik, přijde mi to zajímavé, ale nevěnuju tomu větší pozornost. Ostatně, už jsem slyšela o tom, že jsou sloni vhodným zvířetem pro zooterapii. Dokončujeme prohlídku a vracíme se k lavičce. Dospělí si povídají, děti se koukají na medvěda dlachnícího seno a smečku spokojeně rozvalených lvů. Nechávám své děti ať si vyberou kde budou, jen je po očku kontroluju a taky se kochám medvědem. Kluci stojí vedle mne. Pozoruju, že náš autista soustředěně kouká na medvěda, nepřešlapuje, nemává rukama. Pak najednou dobře známý pohled. A jsem v háji. Má něco za lubem. Nechávám ho poodejít dva kroky a lehce vesele poskakovat. Bavím se s ostatními a jsem ve střehu. Byl to jen okamžik. Najednou vidím, že se rozbíhá ke vstupu do výběhu. Reaguji společně s jeho mladším bráchou, oba zároveň vyhrkneme: "On chce jít za tím medvědem." Zastavuju ho, vysvětluju, že tam nemůže: "on ten medvěd vypadá klidně a že ho jako nic nezajímá, ale úplně za ním nemůžeš." Kupodivu pochopil a odchází na druhou stranu k výběhu lvů.
Opřel se o zábradlí a kouká. Nechávám ho a koukám taky. Kontroluju, jestli se nerozhodne navštívit i lvy. Vidím něco hodně divného. Maximální soustředění a vnitřní klid, stojí nehnutě, pohled upřený na lvici před ním. Koukají na sebe, pak mladej lehce kývne a mávne rukou. Lvice se zvedá a pomalu poodchází. "Mami, to vypadá, jakoby jí něco řekl." Jo, má pravdu. Přesně tak to vypadá. Jdeme za ním. Náš nemluvící autista se usmívá, kouká mi do očí a snaží se říct "L". Chvíli tam společně šaškujeme a snažíme se říct slovo lev. Nejde to, ale snaží se.
Co se to tu sakra děje? Jak to, že je tu tak klidný? Proč chtěl jít za tím medvědem? Vždyť mu vždycky poměrně dlouho trvá, než zvíře přijme. Má je rád, ale obecně jim nevěří a při kontaktu s nimi je ve střehu, dlouho si drží odstup. Na zooterapiích je to o tom, že má "své" zvíře. Je při kontaktu s ním spokojený, terapie ho posouvají, ale u nového zvířete ho musíme navést, aby mu důvěřoval a přiblížil se k němu. Ta cirkusová zvířata tu mají něco, co nechápu. Ve zvěřinci jsme do odpoledne a domlouvám se na focení. Nemám důvod nesouhlasit. A současně přemýšlím, jestli po té karanténě není vhodné najít si psychiatra. Mám pocit, že si ten podivný kontakt mezi zvířaty a synem jen vymýšlím.
Doma začíná peklo. Mladej si stále dokola vynucuje DVD Šest medvědů s Cibulkou. Po dvou dnech to razantně stopnu, to je i na mne moc. Tak si přinesl Madagaskar 3. Asi umřu. S hrůzou zjišťuji, že cirkusové téma je i v jednom klipu Zpívánek. Mladej systematicky vybírá a já žasnu, jak to vše dokáže propojit. Vytáhl dávno zapomenuté puzzle ze ZOO. Skládáme pořád dokola a já tuším, že focení v cirkusu proběhne v pohodě. Jestli teda do té doby nenajdu číslo na toho Chocholouška a nezavřou mě na psychiatrii. Pořád mi hlava nebere, co se to tam dělo. Každopádně ožívá kdykoliv najde něco, co souvisí s cirkusem. Při skládání puzzle mi jednotlivá zvířata ukazuje, společně znakujeme. Je jiný. Komunikativnější.
Komentáře
Okomentovat