Co se vlastně děje?

Co všechno mi hlava nebere

    Nacházíme se v období, kdy už nekoukám denně na Šest medvědů s Cibulkou. Dokonce ani na Madagaskar 3. Pouze denně skládáme puzzle lvů, medvědů a tygrů. A u toho si "povídáme". Pro ty, co pochází z prachobyčejných rodin - když si povídáte s nemluvícím člověkem, tak mu něco vykládáte a on se buď usmívá (asi souhlasí, ale každopádně se mu líbí aspoň to, že na něj mluvíte), nebo uteče (kašle na vás). V dobrých dnech se dočkáte sem tam nějakého znaku nebo písmenka či slabiky. Tak u puzzlí jsem se dočkala "L" a něčeho ve smyslu "brum". Pro nás obrovský úspěch a já si to taky náležitě užívám. Fotky z cirkusu v mobilu jsou obrovskou odměnou za vykonanou práci, dokonce se ani nesnaží z fotek vyjet a zapnout si Youtube. Vyhledává hlavně fotky sebe v kostýmu při focení a velbloudy. Sem tam mi ukazuje fotku z představení - nejvíce medvěda, lvy a akrobaty na kole smrti. 

    Mimo vliv na komunikaci našeho autisty také pozoruji vliv na mladšího experta. Má projevy ADHD, nemá moc trpělivosti, vyznačuje se prudkými pohyby i v okamžiku, kdy si chce "jen" lehnout na gauč (rány jak z děla a následné držení se za hlavu je u nás na denním pořádku), je impulsivní a občas hodně vzteklý. Svoje problémy si uvědomuje, už v pěti letech mi po jednom takovém záchvatu přiznal, že v ten okamžik ví, že něco dělá špatně, ale neumí to vypnout. Je mu deset a většinou už to vypnout umí. Pracujeme na jeho zklidnění a také proto jezdí s námi na všechny terapie. I jemu zvířata pomáhají.   Doma žádné větší zvíře nemáme. Jsem proti týrání zvířat. A koupit si psa, v šest ráno ho vyvenčit, odjet do práce a přijet v pět večer - to za týrání považuju. Takže máme jen plný dvůr obrovských voliér s papoušky a běžná hospodářská zvířátka. Slepice, kačeny a tak. Každý rok se to mění, podle aktuálních nápadů mého muže. Zatím jsem byla nucena rázně zatrhnout pouze prase. K tomu jsme před mnoha lety zdědili kočku. Patřila mé babičce, která měla dům za zahradou, kterou jsme byli propojeni. Babička ušla sotva pár metrů a když u ní nikdo z rodiny nebyl, tak si ráda sedla na dvůr a povídala si s kočkou. Ta vždycky přiběhla, sedla si vedle ní a nechala se hladit. Do okamžiku, kdy přijely pravnoučata. To s vidinou tahání za ocas obezřetně zmizela na střechách. Když babička zemřela, požádala mne teta, jestli bych kočku nekrmila, že na dům nemůže denně jezdit. No a protože jsem osoba dost líná, naučila jsem kočku, že má něco k snědku i na našem dvoře, abych nemusela v zimě přes zahradu. To totiž ještě občas napadl i sníh. Takový to bílý, co se musí odházet, aby mohl člověk normálně projít... Kočka brzy pochopila, že u nás má denně něco v misce a když vrznou vrata na "jejím" dvorku, tak bude něco obzvláště dobrého (teta většinou dovezla zbytky masa, tak co by jedla naše granule). Dnes zde bydlí bratranec a taky u něj má kočka vždy něco k snědku. Není hloupá a rychle pochopila, že teď má na výběr a kontroluje, kdo dnes nabízí lepší dobrotu. Občas se někomu plete pod nohama, občas se nechá pohladit. Když ji ale chcete vzít do náruče, tak uteče. 

    Tahle kočka hraje poměrně velkou roli v mém přesvědčení, že jít do zázemí cirkusu byl dobrý tah. Je jí asi dvanáct let, úplně přesně to už nikdo z rodiny neví. V zimě spí někde na půdě, v létě kde se jí zlíbí. Letos v mém truhlíku s kytkama. Přitom hned vedle jí mladej udělal pelíšek z deky. No, na kytkách se asi leží líp... Žije si svým vlastním životem, toulá se kdovíkde a k nám si zajde pro něco k snědku a pohlazení. Nic víc a ani nic míň. Mé hyper dítě se opakovaně snažilo si ji k sobě natáhnout blíž. Lákal ji, mluvil na ni, hladil ji. Jenže ona po chvíli naznala, že už stačí a utekla. Mladýho to štvalo, ale nakonec její potřebu volnosti přijal. Do tohoto okamžiku. Po návratu z focení, které trvalo opravdu celý den a on měl možnost pozorovat cirkusová zvířata i jejich majitele, přišel s jasným požadavkem. Mám koupit nějaké odměny, že to s ní zkusí jako v cirkuse. Třeba se prý nechá chytit. Chudák, myslím si. Chce ji na starý kolena přeučovat. Ale co, těch pár korun za pamlsky mu dám, aspoň se na chvíli zabaví. 

    Hned první den strávil na dvoře asi hodinu a lákal kočku blíž k sobě. Přišla a pamlsky vyhodnotila jako zajímavý doplněk. Byla u něj a nechala se hladit, dokud viděla, že z toho něco kápne. Teda, spíš spadne. Odpoledne se syn rozhodl si svůj pokus zopakovat. Jenže pršelo a kočka byla kdoví kde. Nepřišla. Bylo na mě mu vysvětlit, že je schovaná a ani kvůli pamlsku v tom mokru přes celou zahradu nepoběží. Pochopil, ale hned druhý den ráno seděl na dvorku a s pamlsky v ruce čekal. A dočkal se. Za tři dny mu kočka donesla myš. Blééééé. Tak tohle je odměna pro nás? Zatímco mladej jásá radostí, že ho má kočka ráda, já přemýšlím, že další balíček pamlsků asi radši nekoupím. 

    No jasně, koupila jsem. Kočka dnes přiběhne kdykoliv mladej na dvoře promluví. Už ji párkrát měl i v náručí. Sice na pár vteřin, ale sám vyhodnotil, že se jí to zatím moc nelíbí. A tak prý bude trpělivě čekat na den, kdy ji bude moct držet déle. Trpělivost. Jo, nevím kde, ale našel ji. Sedí s ní na dvoře třeba půl hodiny. Klidně na ni mluví, hladí ji a když mu odběhne, tak se nevzteká, ale láká ji zpět k sobě. Radši se mě neptejte, kde se to v něm vzalo. Netuším. Kočka je ale u nás a přiběhne na zavolání. Taky už pochopila, že "hop" znamená, že se má opřít o stoličku a dostane pamlsek. Prý starýho psa novým kouskům nenaučíš. Tak starou kočku asi jo. Když to děláš podle toho, co okoukáš v cirkuse...

     Jo, to je kampaň jedné neziskovky. Myslím si něco o jejich hlouposti a říkám si, kolik hloupostí asi vymysleli. Začínám se více zajímat a zjišťuji, že sněmovnou právě probíhá jednání o novele zákona na ochranu zvířat proti týrání. Že vláda navrhuje pro cirkusy systém licencí, aby se zamezilo případnému týrání zvířat. A že jeden poslanec podal pozměňující návrh a některá zvířata by z cirkusů zmizela. A zrovna ty, se kterými náš postižený syn zřejmě nějak komunikuje. Ale proč? Mám prolezlé téměř všechny zoologické zahrady v ČR a nikde jsem neviděla tak spokojené šelmy. Hledám informace. Prý je stresuje převoz a výcvik je drastický. Tak jsem asi na svého syna drastická, když s ním pracuju stejně, ne? S tímhle nesouhlasím. Jak vlastně zvířata to stěhování opravdu snáší?  To jsem neviděla. Těžko říct. Vypadají ale v pohodě. Hledám informace a narážím na spoustu videí. Ze zázemí cirkusů a také s vysvětlováním mýtů. Dám si tu práci a začínám cíleně informace z videí ověřovat. A nestačím se divit, co vše se již v cirkusech zkoumalo a s jakými výsledky. Co vše se kolem cirkusů děje. Nejen u nás, ale i ve světě. Věděla jsem, že aktivisté jsou proti cirkusům se zvířaty a taky focení našich dětí má podpořit cirkusy se zvířaty. Ale ono to asi nebude tak jednoduché. Začínám chápat význam petice, kterou jsem při focení zahlédla v rohu cirkusového stanu. Nepodepsala jsem ji. Vlastně ani nečetla. Netušila jsem, že situace je asi fakt vážná. Sněmovna se chystá ke třetímu čtení. Sedám k počítači a píšu všem poslancům. Jako občan a volič je žádám, aby rozhodovali na základě důkazů a případně mi zaslali, co je k jejich hlasování vede. Projevuji zájem o problematiku a prosím je o informace, kterými oni disponují. Logicky přece musí o věci vědět víc, když mají rozhodnout, ne?

    Stále mi také hlavou probíhá, co se s naším autistou v cirkuse stalo a jestli se nemám objednat na tu psychiatrii. Zkouším najet na facebookové stránky cirkusu. Teda, to jsou diskuze. Mezi pozitivními ohlasy narážím na obviňování z týrání a zneužívání zvířat. Začínám mít potřebu se ozvat. Prý se tam děti naučí jen násilí na zvířatech. Neudržím se a ozývám se. Mám jinou zkušenost. Tak prý mne litují, že chci naučit děti respektu ke zvířatům v cirkuse. Tak naše kočka respektována je. Víc než byla kdy předtím. Jenže kdo nezažije, ten nepochopí. Zmiňuji se i o divném vlivu na autistu. Ozývá se paní, že to taky viděla. Ha! Že bych na tu psychiatrii nemusela? Rozhodnu se paní kontaktovat a zjistit víc. 

    Tak k Chocholouškovi nemusím. Nebo tam musíme dvě. Paní má úplně stejnou zkušenost. Během čtyřicetiminutového telefonického rozhovoru zjišťuji, že tento zvláštní kontakt navazuje i jiný autista. A také to, že v ZOO se to neděje. Proč? Spekulujeme. Možná proto, že jsou ta zvířata zvyklá na každodenní blízký kontakt s člověkem. A taky jsou klidná, na naše děti ten klid přenáší. Obě víme, že emoce naši kluci vnímají velmi citlivě a i skrytou nervozitu a stres poznají a náležitě vyventilují. Zmiňuji se, že jsem napsala poslancům. Prý dobrý nápad, napíše jim i své postřehy. Absolutně netuším, jaký šok jsem si tím dopisem způsobila a že se v následujících týdnech stanu aktivistou. Bojujícím na straně cirkusů.