Pracovní den v cirkusu
Ne. Nehodlám popisovat pracovní den cirkusáků. To by byla nuda. Prostě běhají kolem zvířat. Celej den. Nakrmit, dát vodu, zrealizovat aktivity, vyčistit, vyvézt hnůj.... A večer si střihnou představení, aby se náhodou nenudili.
Naše třetí návštěva cirkusu byla pracovní. Děti s handicapem fotily kalendář. Se zvířaty. I bez. Ale hlavně s líčením, světly a úžasnou fotografkou. S profi focením už máme nějaké zkušenosti. Naposledy se však pan fotograf domníval, že moje dítě bude čekat v pozici, dokud si on sám nebude jistý, že to je to, co přesně chce vyfotit. Občas měl tendenci ho během focení i popostrčit. Zkuste vysvětlit autistovi na hraně těžkého mentálního postižení, že jste si něco rozmysleli a má se rychle přemístit o deset centimetrů vedle. Vaše šance se hodně blíží nule. No, zjednodušeně řečeno, trvalo to dost dlouho než pochopil, že fotit našeho syna je jako fotit jeho oblíbené koně. Nebude stát v pozici a naklánět hlavu podle přání fotografa. Jak by také mohl, rozumí základním pokynům. Povětšinou těm, co používáme denně - stůj, pojď, sedni si, úkoly, záchod... (na ty úkoly teda moc neslyší, divný). Nakloň hlavu trochu doleva prostě ve svém slovníku nemá. Tak nezbývá než si ho namanipulovat a fotit a fotit. A pak doufat, že bude na výběr.
Tentokrát probíhalo focení ve větším klidu. Více chápajícím dětem se trpělivě vysvětlovalo a následně se jásalo. Před každým jednotlivým focením jsme se dohodli, co chceme. Pokud se fotilo se zvířaty, musel se ošetřovatel přesně domluvit předem a rozhodl, jestli je představa fotografky reálná. Vše tak, aby všichni - děti i zvířata - byli v klidu. Doladily se detaily a pak to bylo raz dva. Přiznávám, ty detaily a rozhodnutí o reálnosti jsem musela absolvovat taky. Na dálku umím své dítě řídit jen omezeně. Ale stejně jsem většinou na otázku: "Půjde to?" odpovídala jen: "Snad jo. Zkusíme to, uvidíme." Do kolen mne dostalo focení se slonem. Trpím pocitem, že jsem své dítě řídila při focení stejně jako slona. Postavit na místo, udržet si jeho pozornost a neustále s gestikulací připomínat, že má stát na místě a koukat k nám. Přitom doufat, že vydrží. A pak si hluboce oddychnout a chválit a chválit. Protože vydržel.
Vydržel dokonce celý den. V pohodě a s úsměvem. Občas jsme vyčíhli okamžik, kdy se fotil někdo jiný a šli se projít. Většinou do zvěřince. To si tam pak prohodíte pár slov se zaměstnancem a on dostane záchvat smíchu poté co mu sdělíte, že jste se museli jít vyběhat, aby vydržel další práci. No jako co? Já nemůžu za to, že oni svá zvířata taky pravidelně vodí "vyběhat se". Bavíme se o tom, jak mi práce s mým synem přijde podobná té jejich se zvířaty a po chvíli se přesouváme zpět za naším pracovním týmem.
Katastrofa se přiblížila později odpoledne. Mladší syn se neudržel a sebral bráchovi jídlo doslova u pusy. Zahlédla jsem to koutkem oka a okamžitě reagovala v předtuše řevu, který bude trhat uši. Neřval. Zlobil se. Hodně. Ale neřval. Nevím proč, za normálních okolností by i na nedalekém sportovišti měli pocit, že tu někoho vraždí. Rychle jsem toho využila a kluky rozdělila doufajíc, že se o samotě a mezi zvířaty zklidní. Jo! Trvalo to teda notnou chvíli, zuřivě se mi snažil dát najevo, že úroveň jeho naštvání je fakt vysoká, ale nakonec sedl na lavičku a s tichým mručením se kolíbal. S povzdechem jsem sedla vedle něj a doufala, že se do deseti minut zklidní. Pak ale najednou zastavil, natočil hlavu, na něco se soustředil a začal se potutelně usmívat. Popsala bych ten úsměv slovy: "Hele, bude sranda." Byla. Ve výběhu lvů. Ale on tam neviděl. Úsměv přešel v upřímné řehtání se. Lvice si tak trochu dělaly dobrý den ze svého majitele. A já si znovu řekla, že potřebuju toho Chocholouška. Fakt mám pocit, že se na ně nějak dokáže napojit. Důležité ale bylo, že se uklidnil a my jsme mohli za ostatními.
Po práci jsme se s klukama ještě zašli rozloučit se zvířátky. Nějak jsme se tam teda zasekli a znovu jsem viděla ten soustředěný pohled a napojení na zvíře. Tentokrát v této podivné hře hrál hlavní roli velbloud. Mám o čem přemýšlet. Čím dál tím víc mi to vrtá v hlavě. Co to je za zvláštní napojení? A je to ten důvod, proč je teď komunikativnější? Netuším. Vím jen to, že by bylo dobré zjistit, jestli po světě běhá ještě někdo s tímto postřehem.
Komentáře
Okomentovat