Nechci do cirkusu

    Hele, pojď do cirkusu....

Začalo to celkem nevinně. Je březen 2020, svět se baví o koronaviru a my si zatím říkáme, že máme štěstí, že to sem ještě nedorazilo. Vtom mi volá kamarádka s vážně míněnou nabídkou - máme možnost jít s našimi dětmi do cirkusu. Po zádech mi valí studený pot. Mám jí říct, že jsem v cirkuse záměrně již snad sedm let nebyla? Mám jí říct, že tohle fakt ne? Poslední zážitek fakt nic moc. Vrcholem vystoupení bylo vytažení několikametrového hada z bedny (ofidiofobici vědí o co jde, ještě teď se divím, že jsem s divokým křikem nezdrhla), nejlepším artistou byla zhruba dvanáctiletá dívenka. Na psy během dne pořvávali a kozy byly celý den uvázané u kolíku. Malý cirkus na vesnici zklamal. K tomu mi nabíhá zážitek z dětství, kdy jsem si sice pamatovala, že se mi představení líbilo, ale zato se mi hodně nelíbili medvědi přešlapující v malém prostoru návěsu. Z telefonu však zní nadšení a co se zvířat týče, tohle je člověk, kterému je možné věřit. Tak fajn, půjdu. Pokládám telefon a říkám mladé kolegyni: "Asi jdu do cirkusu."  Kolegyně se ušklíbne a pronese něco ve smyslu Chudáci zvířátka. No a co, odpovídám. Aspoň se podívám, jak to doopravdy je. Vždyť to platit nebudu, kluci budou mít zážitek a co uvidíme, to pak probereme a aspoň budou vědět co tam s těmi zvířaty dělají.

    O pár dní později zjišťuji, že nejdu nikam. Doslova. Korona v Česku, domácí vzdělávání, maximální ochrana syna se zdravotním postižením. Virový zápal plic už párkrát měl. Děkuji. Nechci. A trpělivě čekám, až se situace zklidní a my zase vyrazíme ven. Do ZOO, na kozí farmu, hipoterapii, výlet do lesa, divadelní představení. To vše je totiž pro syna zaručeným hybadlem v jeho rozvoji. Pomalu, krůček po krůčku, doslova kozu po koze se dostáváme k tomu, že na to zvíře ukáže. Snad... Jednou...

    A je tu květen, rozvolnění opatření. Hurá!!! Vyrážíme na vycházky a zjišťujeme kam a za jakých okolností můžeme vyrazit. Obnovují se hiporehabilitace. Počítám, na kolik mne to vyjde. Jestli tam pojedu, budou muset jezdit oba kluci, ten mladší přece nepojede autem 80 km a pak se nebude jen závistivě koukat. Tak jo, za dvacet minut dám celkem 630,-Kč. To dáme, během korony jsme ušetřili za dopravu do školy, tak to teď dáme do cestování za rehabilitací. Na facebooku se objevuje článek o kamarádce a její farmě. Jo, tu jsem taky neviděla ani nepamatuju. Tak jeden den hipoška, druhý den kozy. Riskuju, že třetí den bude dítě kaput. Vím to, ale co. Do školy nemusí, nechám ho v klidu. No to jsem ještě netušila, že tam narvu i představení v cirkusu. Ale co už, téměř čtvrt roku jsme byli doma. Jedem za zážitky. Vlastně to bude super, když jeden den budeme koukat na cvičený zvířata v cirkusu a druhý den budeme pobíhat po farmě, kde i každá slepice má jméno. Aspoň děti uvidí, co je láska ke zvířatům a porovnají to s tím byznysem.

    Tak teď to zkrátíme. Byznys zklamal... Viděli jsme 2x lásku ke zvířatům. Na představení s námi byla i naše logopedka. Stejně jako já jen užasle koukala na syna, jak se mi snaží sdělit, že vidí koně. Jako jasně - není to kůň, ale velbloud. Velblouda holt znakovat neumí. Narychlo vymýšlím znak pro velblouda a doslova v rauši sleduji, jak se to snaží zopakovat. Šok, úžas, pocit neskutečného štěstí. To jsem zvědavá, co předvede zítra na farmě...

    Farma byla super, kozy jsme si hladili asi půl hodiny. Problém nastal u poníka, kdy se více než padesátikilové dítě prostě chtělo projet. A my mu to s vidinou rozpláclého zvířete odmítly povolit. Ale nakonec jsme odjeli s úsměvem. Použil znak pro koně, ale ne spontánně. Ale i to je úspěch. Jdu spát s pocitem, že co se komunikace týče, jsme na dobré cestě. Potřebujeme tak dva až tři dny klid, těch zážitků bylo moc. Vím moc dobře, že už jsem ho přetáhla. To se může šeredně vymstít. Máme ale jen jeden den. Pozítří dopoledne máme zase jít do cirkusu. Jen tak, za zvířátky. Předpokládám, že synátor bude protivný, sedne někde do rohu a bude kňourat. Ale zkusíme to, slíbila jsem, že dojedeme. V nejhorším se po čtvrt hodince sbalíme a pojedeme domů. Podívám se, co se v cirkuse děje během dne. Ověřím si, jestli je můj pozitivní pocit z představení oprávněný a pak třeba bude další zážitek - focení v šapitó. Ale to až si to ověřím. Chystám se to tam pěkně prošmejdit. Nikdy nejdu do takové akce jen tak, byť by to pro dítě byl sebevětší zážitek. Stále ještě netuším, co vše se kolem cirkusů děje. Jen mám takový slabý pocit, že náš autista je tu nadmíru spokojený.