Jak to je - výzkumy cirkusových zvířat

Přišel jsem, viděl jsem... uznal jsem omyl     

    Jak to dopadne, když jdete dělat výzkum do cirkusu se skepsí, nebo dokonce s tím, že váš výzkum bude podporou při boji za zrušení chovu zvířat v cirkusech? Tuto zkušenost mají dva vědci. Oba uznávaní odborníci na chování zvířat, autoři řady studií. Třetím vědcem zabývajícím se výzkumem přímo v cirkusech je I. Birmelin. U něj jsem ale nedohledala, že by sám někde sdělil, že byl k chovu zvířat v cirkusech skeptický a měl před samotným výzkumem pocit, že tento způsob lidské péče není pro zvířata dobrý. 

    Vůbec první lehce dohledatelnou a dlouhodobou studii přímo v cirkusech vedla Marthe Kiley-Worthington. Tato etoložka uvádí, že již v šesti letech chtěla pochopit chování svého poníka a psa. Vyrůstala v Keni, ke zvířatům má tedy velmi blízko od samého dětství. Studium dokončila v Anglii, kde v roce 1961 získala doktorát. Věnuje se zlepšování životních podmínek zvířat ve všech prostředích, je odborným konzultantem, zakládá soběstačné ekologické farmy. Ve svých článcích a vědeckých pracích se věnuje komunikaci mezi zvířaty, stresem i životními podmínkami cvičených zvířat. Najdete zde i články věnující se ekologickému zemědělství, zabývá se hospodářskými i divoce žijícími zvířaty. 

    Marthe Kiley-Worthington vydala před třiceti lety knihu Zvířata v cirkusech a ZOO. Chirónův svět?  Jedná se o nezávislou vědeckou práci, která byla zadaná RSPCA, přímo na zvířata v cirkusech. RSPCA je největší organizace na ochranu zvířat ve Velké Británii. Jejich aktivity se zaměřují na práva zvířat. A k tomu tak nějak asi patří zájem o zvířata v cirkusech. Tedy, spíše zájem o cirkusy bez zvířat. Zajímavé je, že ač tato organizace výzkum zadala, následně pak jeho výsledky nepublikovala. Dovolím si trochu zaspekulovat. Možná, že ze stejného důvodu není tato studie uvedena na stránkách naší neziskové organizace. 

    Marthe Kiley-Worthington ale výsledky vydala. Jedná se o detailní a dlouhodobý výzkum přímo v cirkusech. V metodách výzkumu se dočtete, že po dobu 18 měsíců bylo navštíveno 16 cirkusů. V rozmezí 2 - 10 dní. Většina cirkusů byla navštívena opakovaně a to v různých situacích - tedy i při stěhování, stavění, v zimním období apod. Autorka uvádí, že některé návštěvy byly předem domluvené, některé ale byly neohlášené. Současně bylo navštíveno 5 zoologických zahrad. Ve studii byly posuzovány jak úzkostné, tak i dobré psychické stavy zvířat v různých chovatelských systémech. 

    Autorka uvádí, že zejména pro posouzení v zoologických zahradách, by bylo zapotřebí strávit pozorováním daleko více času. Velmi mne zaujala poznámka o tom, že bylo zjištěno, že v otázce ukončení některých typů chovů se jedná o filosofické otázky a jakékoliv výsledky výzkumů nemají na tyto debaty vliv. Z tohoto důvodu autorka strávila také šest týdnů v USA na katedře aplikované filosofie, která má silné vazby na práva zvířat. Tento studijní pobyt napomohl autorce při zvažování argumentů, které při debatách o zvířatech v cirkusech a zoologických zahradách získala od zástupců organizací na ochranu zvířat, cirkusů i zoologických zahrad.

    V práci se dočtete spoustu zajímavých informací. Autorka popisuje chování zvířat, pozastavuje se nad některými zbytečnostmi, které pro zvířata nejsou dobré a navrhuje zlepšení. Jedním z nich je třeba otázka uvazování slonů, kdy tvrdí, že přece stačí elektrický ohradník. Že její slova nejsou mimo dokazuje fakt, že slony je dnes zakázáno uvazovat a opravdu se prochází na pastvině ohrazené elektrickými ohradníky. Pro některé kočkovité šelmy pak například navrhuje vytvoření jakýchsi postelí - vyvýšených míst přímo v pojízdné ubikaci. Nahrazuje se tím polehávání kočkovitých šelem na vyvýšených místech v přírodě. Osobně jsem toto vyvýšené místo v cirkuse zahlédla. Pravda, všimla jsem si ho až poté, co jsem četla práci Kiley-Worthington. Kdo by také čučel do návěsu, když nádherné šelmy pobíhají a hrají si na trávě přímo před ním. Máte-li opravdový zájem o welfare zvířat chovaných v lidské péči, vřele doporučuji si tuto knihu přečíst celou. Pro ty, co jen chtějí vědět k jakým závěrům autorka došla to zkrátím. Vlastně si to ulehčím ještě víc. Vymožeností nové doby jsou překladače přímo v prohlížečích. I tuto knihu si takto můžete pročíst. Já tedy využívám těchto překladačů spíše podpůrně, občas aby člověk v přeloženém textu přemýšlel, o čem to vlastně je. Ale zrovna tyto věty jsou pochopitelné, tak je hodím přímo: 

"Tato studie ukazuje, že dobré životní podmínky zvířat v britských cirkusech, jak je posuzováno podle fyzických a psychologických kritérií, není zpravidla horší než u jiných systémů chovu zvířat, jako jsou zoologické zahrady, soukromé stáje a chovatelské stanice. Poukazuje také na to, že i kdyby tomu tak bylo, není důvod, proč by to mělo být nutností cirkusového způsobu života.

Je proto iracionální postavit se cirkusům z toho důvodu, že zvířata v cirkusech nutně trpí, pokud nemají zaujmout stejný postoj proti zoologickým zahradám, stájím, dostihovým koním, chovatelským stanicím, domácím zvířatům a všem ostatním systémům chovu zvířat."

    Přelouskali jste to? Dokázali jste tu strojovou češtinu převést do té normální? Není to tak těžké, takže přečíst si tyto práce můžete, aniž by vám neziskovka poskytla český překlad. Teď už naprosto chápu, proč tato studie není na stránkách Svobody zvířat. Po dvou letech zkoumání mnoha aspektů tohoto typu chovu dospěla autorka k závěru, že je nerozumné stavět se proti chovu zvířat v cirkusech, pokud podporujeme v podstatě jakýkoliv jiný druh lidské péče. Na rozdíl od Harrise, Dorning a Iossy tato výzkumnice ta zvířata viděla osobně, měla možnost se na vše doptat a následně si informace z těchto debat ověřovat. A ve své knize uvádí, že to také dělala. Paní mám ráda, budeme si asi hodně podobné. Taky teď vše ověřuji. A to i přes to, že mi informaci dá někdo, komu už věřím. V této otázce se stále pevně držím svého hesla. Zrovna včera jsem dostala jména dalších odborníků, kteří se staví na stranu cirkusů. V této chvíli říkám, že jsou na straně cirkusů minimálně tři světově uznávaní vědci. Možná, že za týden budu říkat, že je jich víc. Zatím nevím, ověřím. Stejně jako Marthe Kiley-Worthington. 

    Dalším odborníkem, kterého na stránkách neziskovky nenajdete, je Ted Friend. Tento ochránce zvířat a uznávaný odborník je velmi aktivní a neváhá se ozvat. Je to právě ten vědec, který se ohradil proti interpretaci vlastních výzkumů týmem S. Harrise. Logicky tedy nebude Svoboda zvířat jeho dopisy a celé práce zveřejňovat. Přece nenapíšu, že tenhle vědec vydal práci o tom, jak se zvířata v cirkusech mají špatně (a tím směřuji k cíli tento chov zrušit) a pod to nestrčím dokumenty odkazující na to, že se ten, na jehož celoživotních pracích je to dost založeno, proti tomu ohradil a udává, že je to přesně naopak.

    Dohledat kdo přesně je Ted Friend není těžké. Sám to aktivně popisuje ve svých dopisech. Jedná se o profesora univerzity v Texasu, v současné době již v důchodu. Uvádí, že se více než 35 let zabývá výzkumem chování a stresu zvířat. Je často citován jak pro-, tak i anti-cirkusovými zastánci. Zabývá se posuzováním životních podmínek zvířat pro soudní spory. V roce 1986 ho organizace Animal Protection Institution vyznamenala oceněním Humanitarian of the Year. Cirkusovými zvířaty se intenzivněji začíná zabývat v roce 1995, kdy byl pozván k pozorování práce s cirkusovými slony a vyhodnocení této práce s nimi. Sám doslova uvádí: "Zpočátku jsem byl k cirkusům skeptický, protože jsem byl seznámen pouze s velmi propagovanými stránkami práv zvířat."

    Přes tento počáteční skepticismus se Ted Friend opakovaně vyjadřuje ve prospěch cirkusů. Zajímavě se také vyjadřuje k tlaku, kterému je jako vědec stavící se na stranu cirkusů vystaven. Jeho dlouhodobé studie jsou zaměřeny na exotická zvířata v cirkusech. Zkoumal slony i kočkovité šelmy. Právě ty druhy zvířat, o kterých se bude v naší sněmovně jednat. A právě proto bych očekávala, že tyto studie budou první, které si odpovědný politik přečte. K Tedovi Friendovi jsem se vyjadřovala již minule, odkaz na jeho detailní vysvětlení odlišností mezi jeho vlastním výzkumem a prací Harrisova týmu jste již mohli přečíst. V dalším dopise Friend uvádí, že se svými studenty strávil 20 týdnů sledováním cirkusových zvířat a péče o ně. A dodává, že jejich závěry se neliší od zjištění Marthe Kiley-Worthington a zprávy sněmovně lordů, která udává, že neexistuje žádný vědecký základ pro navrhovaný zákaz. Tento vědec shrnuje svá zjištění. Vím, klikat na ty červené odkazy je unavující, žere vám to čas. Ale jen tím se dostanete ke zdrojům mých poznání. Pak budete věřit, že Ted Friend zjistil, že přeprava zvířatům nevadí, že nezaznamenal žádné známky narušení životních podmínek, které by byly mimo toleranci a způsobovaly tak zvířatům stres. Že výcvik a vystupování jsou důležitými podněty zvířat a že zvířata vystupování vnímala pozitivně a nesnažila se těmto činnostem vyhýbat. Což by dělala, kdyby jim vadilo. Zprávy Harrisova týmu mluví v tom smyslu, že kondice a délka života cirkusových zvířat je poznamenána jejich životními podmínkami. Friend k tomu uvádí, že při výzkumu zjistil, že v tradičním měřítku celkového blahobytu a v oblasti délky života jsou na tom cirkusová zvířata lépe než zvířata v ZOO. Friend, stejně jako Birmelin, srovnává životní podmínky v cirkusech, zoologických zahradách a zařízeních na dožití. Oba jednoznačně uvádí, že cirkusová zvířata se mají nejlépe. Friend doslova píše, že klíčem k dobrému welfare je mít zodpovědné pečující osoby. Kontakt s nimi je pro zvířata obohacující.

    Ted Friend se také vyjadřuje ke stereotypnímu chování, které zaznamenává před vystoupením, krmením a napájením. Toto stereotypní chování ale není důsledkem stresu nebo nudy. Toto chování je znakem očekávání něčeho příjemného. Zeptejte se někoho, kdo má v péči osobu s poruchou autistického spektra. Na co? Zeptejte se, co přesně dělá, když se raduje. A co přesně dělá, když je ve stresu. A víte co? Nemusíte se ptát. Já se o takové dítě starám už pěknou řádku let. Toto chování je dost často na první pohled stejné. Ten náš mává rukama. Velmi často se mne lidé ptají, jak poznám, kdy je to z radosti a kdy ze stresu. Prostě to poznám. Je to v prudkosti pohybů, v malých detailech se to liší. Viděla jsem ho nesčetněkrát naštvaného a nesčetněkrát šťastného. Téměř vždycky mával rukama, téměř vždycky poskakoval. Takže když ho uvidíte mávat rukama vy, nebudete vědět nic. Když ho ale budete pozorovat delší dobu (Ted Friend studii prováděl 20 týdnů), zjistíte, jak to je a budete vědět, jak se právě cítí. Stejně jako to výzkumníci zvířat v terénních výzkumech po delší době taky rozpoznají. A proto jim jejich závěry věřím. Jsou to odborníci, světově uznávaní. Strávili v cirkusech, ZOO a jiných chovných zařízeních stovky až tisíce hodin. Ví, o čem mluví.