Střípky z návštěv

Co se dá zažít

    Nějak se mi z toho vzpomínání na politiky zvedl tlak. Asi je čas zavzpomínat na něco lepšího. 

    Těch návštěv cirkusu jsme uskutečnili víc. S různými lidmi, při různých příležitostech. Zašli jsme jen tak do zvěřince, zašli jsme i na představení. Tak, jako to může udělat kdokoliv. Zvěřince jsou v dobrých cirkusech otevřené komukoliv každý den a jít na představení taky není nikomu zakázáno. A když si to skrblíci přepočítají, tak nás to více než dvouhodinové představení celkově vyjde na téměř stejné peníze jako dvacet minut na hipoterapii. Takže proč ne. Zvěřinec je vůbec dobrá akce, tam si můžete být jak dlouho chcete. A ještě vás tam děti nepřemlouvají, že fakt nutně potřebují tu zmrzlinu, plyšové zvířátko nebo pamětní medaili. Nic takového totiž v cirkusovém zvěřinci nemají. V ZOO ano. Proto návštěvu ZOO téměř nikdy neuskutečníte pouze za vstupné. Jako může se vám to  podařit. Ale stojí to dost nervů.

    Když vidíte představení několikrát za sebou, máte spoustu zajímavých poznatků. Začnete si všímat detailů. Jakože třeba co se stane, když má zvíře potřebu... Protože taková zebra to asi řešit nebude a prostě to pustí. Jo, zebry to trousí celkem často. Když jsme tuto záležitost zaregistrovali poprvé, jen jsme na sebe mrkli s tím, že jsme zvědaví, co cirkusáci s tím. Dělali jakoby nic. Zebry při vystoupení nerušili a nechali to tam. Napjatě jsme pozorovali, co bude. Šlápne do toho někdo? Jojo, šlápne... Těžko říct, jestli to neviděl, nebo to neřeší. Každopádně se tím elegantně prohnal a my tak měli důvod pro tichý škodolibý smích. Hned po odchodu zeber naběhli chlápci a před dalším číslem bylo v mžiku uklizeno. Situace se na jiném představení opakovala. Se stejným scénářem. Při pohledu na padající bobky jsme na sebe koukli a mladej se ptá: "Myslíš, že do toho zase šlápne?" Co myslíte? No samozřejmě. Teda, nebylo to vyloženě šlápnutí, spíš takové menší rozkopnutí. Vím, škodolibost není dobrá vlastnost. Ale vy byste se nehihňali? 

    To sloni jsou jiná. Taky trousí. Takové velké balvany. "To tam asi jen tak nenechaj, co?" zajímá se synátor. Tak do toho bych šlápnout nechtěla. Pro tentokrát sice taky dělali jakože nic, ale za slona hned zadem naběhli dva, s velkým kotoučem a lopatou. Ten dáreček si v klidu nabrali a odvezli. Plnej kotouč toho byl...

    Taky zjistíte, že zvířata mají něco naučeno, ale ne vždy vidíte to samé. Liší se to v malých detailech. Ale liší se to. Nejvíc u šelem. Asi podle toho, co se zrovna zvířeti chce. Zebrám se třeba ne vždy chce přeskočit přes překážku. Tak ji oběhnou. Teď mi dochází, kde náš autista viděl, že se překážka dá oběhnout. Nikdy to neudělal. Zkusil to až teď, týden poté, co stejnou kulišárnu provedli před jeho očima zebry. Asi cirkusům strhnu bod...

    Jdete-li s autistou do zvěřince s tím, že mu dáte možnost toho jeho podivného kontaktu se zvířaty, musíte být náležitě připraveni. Zapomeňte na to, že si tam prostě jen tak nakráčíte a všechno bude ok. Nezapomínejte, že cirkusy se staví většinou na trávě. A že ta tráva roste. A že ji za těch pár dní neušlapou do detailu. A že když ten autista nesnáší lechtání trávy na lýtkách, tak tam nemůžete jít v kraťasích. Já to udělala. Sloni měli krásný výběh za cirkusem. Bohužel, šlo se tam právě tou málo ušlapanou trávou. Chtěl k nim blíž. Ale nemohl. A natvrdlé matce trvalo dobrých deset minut, než jí došlo proč. Detail, který mne neskutečně naštval. Ne proto, že byl. Ale proto, že jsem se mu mohla vyhnout, kdybych víc přemýšlela. Zas takové horko nebylo. Mohla jsem mu dát tenké tepláky nebo podkolenky. Díky mé chybě si v tento den slony moc neužil. Tentokrát si mladý pán užil zejména velbloudy. Tam ho tráva nelechtala.

    Taky se to dítě může naučit, jak vás doslova převézt. To když začne přestávka v představení a vy zatrhnete bráchovi popcorn s tím, že to takhle k večeru není dobré. Korona na jeho postavě zanechala jisté stopy, tak to chcete trochu hlídat. Jdete tedy do zvěřince, aby je to nelákalo. Autista se vám snaží něco říct. První z věcí, kterou se naučíte ověřovat, jsou fyziologické potřeby, odborně řečeno. Ptám se tedy: "Chceš čurat?" Vrtí hlavou, že ne. Fajn. "Chceš kakat?" Kouká a nic. Nesouhlas umí dávat najevo, souhlas se z něj ale dostává těžko. Ptám se znovu. Nic. A sakra, asi chce! V rychlosti svěřuji druhé dítě kamarádce a valím přes celé šapitó v naději, že lidé u záchodů případně pochopí a v nouzi nás pustí. Jenže... Před záchody stopka. Dává jasně najevo, že ne. Oddychnu si a ověřuji, že chápu správně. Jo, na záchod nechce. Znakuji: "A co chceš?" Ukazuje (ano, on ukazuje!!!) směrem ke stanu. Obezřetně ho tedy vyzvu, ať mi to ukáže. Vchází do stanu a táhne mě hádejte kam. No jo, popcorn. "Ty chceš popcorn?" Kýve hlavou na souhlas (ano, on souhlasně kýve hlavou!!!). Nezbývá mi, než ho s povzdechem koupit. Když s vámi totiž autista dobrovolně komunikuje, je dobré mu ukázat, že ta komunikace vedla k cíli jeho snažení. Pokud to teda někoho neohrožuje. Třeba toho poníka na farmě. Trochu popcornu ale ještě nikoho nerozplácla. Spokojeně se o popcorn bratrsky podělil. Brácha ho teď doslova miluje. A já nevím. Jsem víc naštvaná, že mají ten popcorn a takhle nehezky mě převezl, nebo šťastná, že se mnou komunikoval? No šťastná, samozřejmě. Čert vem přemnožené tukové buňky!

    Co mi vrtá hlavou, je systém kapes v oblečení cirkusáků. Musí tam mít nějaké posouvátko. Jakože zásoby dobrot pro zvířata sahají nohavicí až ke kotníkům a nějaký důmyslný systém to vše posunuje tak, že cirkusákovi stačí zalovit v prostorách, kde normálně bývají běžné kapsy. Protože jinak to není možný. Kolik oni toho do těch kapes narvou! Nechápu. Ale hodilo by se. Nemusela bych pořád nosit na zádech batoh, všechno by mi vlezlo do těch nekonečných kapes.