Marthe Kiley-Worthington

 Když se chce, může se dopisovat i s vědcem

    A ne jen tak ledajakým. Když jsem hledala informace o jednotlivých vědcích, narazila jsem na možnost zaslání zprávy Marthe Kiley-Worthington. Cirkusům fakt vděčím za osobní pokroky v angličtině. V troufalosti sobě vlastní jsem totiž vzkaz napsala. No, ani ne tak v troufalosti, jako v zoufalosti. Mohlo jít jen o velmi krátké sdělení. Krátké věty, to ještě dávám celkem v pohodě. Napsala jsem tedy, že jsem z České republiky, má se tu hlasovat o cirkusech, četla jsem její knihu a hledám další informace. S tímto jsem ji poprosila o pomoc. K mému velkému překvapení paní doktorka odepsala a poslala mi na sebe kontakt s tím, ať jí napíšu cokoliv, co mne ohledně cirkusů zajímá. 

    Hmmm. Tak jako - nabídka je to super. Akorát teda mezi mnoha jazyky, které Marthe Kiley-Worthington ovládá, není čeština. V tom překvapení byl tím pádem i dost velký šok. Mám vše, co mi vrtá hlavou, nejen hodit na papír... Dochází mi, že to budu muset sepsat jednoduchými větami a hlavně - následně to přeložit do angličtiny. Upřímně? Ten studený pot, co mne v březnu poléval při představě, že vstoupím do cirkusu, ten se objevil znovu. Jenže jsem v boji. Za pravdu a za demokracii. Jdu do toho.

    V úvodu jsem stručně popsala, co se navrhuje. Zákaz výcviku nově narozených mláďat, ukončení kočování se zvířaty, zákaz rozmnožování. Pak připsala pár odpovědí našich politiků a reakcí aktivistů - já jim říkám "rádobyochránci zvířat". V závěru jsem si dovolila řešit i to, co jsem v cirkuse viděla a co mi nedává spát a díky čemu vlastně vznikl i tento blog - popisuji ten podivný kontakt mezi mým synem a zvířaty. Přidávám, že jsem to nikdy neviděla ani v ZOO ani na farmách. A ptám se, zda s něčím podobným nemá zkušenost.

    Mne osobně odpovědi až tak moc nepřekvapily. I když jsou pro mne obohacující a dávají mi podnět k dalším úvahám. Nejen o cirkusových zvířatech. Ale i o lidech, kteří se o ně starají. O mém synovi a neverbální komunikaci. O celkové eko situaci ve světě. Marthe Kiley-Worthington má široký záběr svých myšlenek. Nezaměřuje se pouze na jeden aspekt problému, neřeší jen jednu konkrétní zemi. Má v mysli celý svět. Globální pohled - ten jsem ještě tak úplně nenastartovala. Ale je pravdou, že problematika ukončování chovu zvířat v cirkusech je problematikou přesahující nejen do celé Evropy. Zasahuje celý svět.

    K zákazu výcviku nově narozených mláďat mi paní doktorka píše, že byla kontaktována mnoha akademiky, kteří se zabývají zvířaty v ZOO. Co po ní chtěli? Poradit jak a co cvičit se zvířaty. Začínají si totiž uvědomovat, že jakkoliv velké a obohacené prostředí je pro mentální stimulaci savců nedostačující. Obrovský výběh se spoustou kopečků a stromů tedy není rozhodující. Rozhodující je právě to zaměstnávání mozku. Hrou a výcvikem. Osobním kontaktem s člověkem. I učením se něčemu, s čím se zas tak běžně nesetkává.

    K zákazu cestování se zvířaty se dozvídám, že se zvířata cestování přizpůsobují, stejně jako lidé. Je-li tedy cestování prováděno dobře, není to pro zvířata špatně. Co je pro mne a pro každého opravdového ochránce zvířat ale nejdůležitější. Doktorka Kiley-Worthington mi sděluje, že zvířata, která jsou zvyklá na cestování, budou trpět, pokud zůstanou trvale na jednom místě. 

    K ukončení rozmnožování vyjadřuje zásadní nesouhlas. Poukazuje na vymírání druhů a prostý fakt, že cirkusy mají v rozmnožování těchto druhů daleko lepší výsledky než zoologické zahrady. 

    To jsou jen základní střípky z obsáhlého dopisu, kterým mi paní doktorka odpověděla. Chtěla jsem vyjádření i k nejčastějším odpovědím politiků na můj dotaz, jak budou hlasovat. Včetně velkého trápení pana poslance - že si mláďata nemohou vybrat a nikdo se jich neptal, zda se chtějí narodit u cirkusu a být vycvičena. Marthe Kiley-Worthington mi doslova píše: "They do ask the animals,   If the animals can make choices as they can, they either come into the school room/ring to learn or they dont, and provided they take part willingly in the teaching, there is no reason to assume it is harmful, and that they do not hurt themselves or anyone else." Ostatně, tato slova potvrzují zvířata, která v cirkusech mají a nevystupují. V jednom cirkuse mají medvědici, která vystupovala. Ale dala najevo, že ji to už nebaví a nechce se jí. Takže už nevystupuje. Viděla jsem ji osobně. Viděla jsem, jak se o ni starají. Nikdo z chovatelů se k ní nechoval jinak, než k ostatním medvědům. Respektují její názor a do ničeho ji nenutí. 

    Vybrala jsem několik reakcí z televizních debat, dopisů s poslanci a internetových přestřelek. Většina z nich se týká výcviku a toho, že se tento výcvik provádí jen kvůli pobavení lidí. Paní doktorka mi ale píše, že výcvik se MUSÍ uskutečňovat. Ano, napsala to velkými písmeny. Poukazuje na fakt, že mnoho ze zvířat, která byla tzv. zachráněna z cirkusů a zoologických zahrad, si sice v safari parcích hrála sama, ale postupně byla často chybějícím kontaktem s člověkem a jeho výcvikem traumatizována a uhynula. Navíc je podle ní nutné se zvířaty cvičit z důvodu naučení se na kontakt s člověkem. To je totiž potřeba pro veterinární péči. A v neposlední řadě máme povinnost s těmito zvířaty cvičit, protože bez cvičení nebudou naplňovány jejich intelektuální potřeby. Dodává, že je ale nutné toto činit kooperativním učením, nikoliv násilím. Což ale lze zajistit legislativně. Já k tomu mohu jen dodat, že toto již legislativně dávno ošetřeno je. Násilné způsoby výcviku jsou u nás již dlouho zakázané. A z pobytu v cirkusech vím, že násilím svá zvířata do ničeho nenutí. Využívají metodu pozitivního posilování. Pracují se svými zvířaty stejně, jako já se svým těžce mentálně postiženým synem.

    Z dalších reakcí jsem vybrala i tu, o které si myslím, že je zcela zcestná. Nicméně jsem ji uvedla a doufala, že dostanu vyjádření. Poslanci mi několikrát napsali, že je nutné zastavit to týrání. Pomíjím fakt, že zvířata v dobrém cirkuse týrána nejsou. Paní Kiley-Worthington mi ale píše něco, co už jsem několikrát v reakcích na sociálních sítích viděla a s čím zcela souhlasím: "Ano, ale jsou tu i děti, které jsou týrány svými rodiči. Zakážeme lidem mít děti, protože by to mohli být špatní rodiče? A pokud ne, tak proč?" Zde já osobně stojím za vládním návrhem systému licencování. Ano, zřejmě se i mezi lidmi z cirkusů najde někdo, kdo nejedná se svými zvířaty úplně fér. Vládní návrh je postaven právě proti těmto lidem. Zabrání se tak chovu těchto zvířat v nevhodných podmínkách a současně se zachovají ty dobré cirkusy. Zachovají se ty, které podle vědců poskytují zvířatům to nejlepší, co jim člověk může poskytnout. Zachovají se cirkusové chovy, které mohou být nápomocny při záchraně druhů. Zachovají se ty cirkusy, kde se děti mohou pozorováním učit, že pouze vzájemným respektem a dobrou péčí můžeme s těmito druhy zvířat spolupracovat.

    Jeden z poslanců mi napsal, že zvířata mají před podnikatelským záměrem kohokoliv přednost. I tento názor jsem do svého mailu napsala. Dostává se mi odpovědi, že zájem zvířete by měl být vždy na prvním místě. Jde tedy o to, jak zajistit kvalitní život těchto zvířat v cirkusech, ZOO nebo safari parcích. Protože to je to jediné, co nám zbylo. Druhy vymírají. Jestli je chceme zachovat, musíme zvířata držet v těchto chovech. A zajistit jim dobrou kvalitu života. Po stránce fyzické, emoční, sociální i intelektuální. A to v cirkusech dělají. Mimochodem - v našem státě bez dotací. Narozdíl od zoologických zahrad.

    Často také slýchávám, že není správné držet zvířata v klecích jen pro lidské pobavení. S tím paní doktorka souhlasí. Ihned ale dodává, že pokud mají zajímavý a kvalitní život a nejsou držena jen v těch klecích, poskytují nám zábavu i vzdělání - pak je toto naše chování správné. Já často slýchám, že cirkusy nemají vzdělávací potenciál. S tímto zásadně nesouhlasím. Oblasti vzdělávání se věnuji již 25 let. Cirkusy mají potenciál nejen výchovný, ale i vzdělávací. Právě zde se můj syn dozvěděl, kolik váží velbloud. Já vím, v ZOO si to může taky přečíst. Ale je líný. Přečetla jsem mu to. Ale on si to nezapamatoval. Vlastně ani já ne. Chyběl k tomu totiž jeden důležitý prvek - zážitek. Zážitkem si člověk zapamatuje nejvíc... Právě zde měl také možnost pozorovat zajímavou strukturu kůže slona. To nikde jinde nelze. Právě zde se naučil respektu ke zvířeti a přestal se pokoušet vynutit si nad zvířetem nadvládu a dominanci... Pobavíme-li se o synovi s autismem - paní doktorka mi píše, že i kdyby takto v cirkusech reagoval jen můj syn, tak je to nesmírně důležité a je třeba se tomu více věnovat. Já ale vím, že takto reaguje minimálně jeden další autista. A poprosila jsem také o pomoc - chtěla bych se této oblasti věnovat více. Chtěla bych pochopit, co se tu děje a jak je možné s tímto pracovat. Paní doktorka mi zaslala nějaké informace a určitě se pokusím s nimi pracovat a pokusím se nalézt způsob, jak pomoci dětem s autismem. Pro toto ale budu potřebovat cirkusy. A hlavně jejich zvířata. A že s kozou ani koněm takto nekomunikuje, to už jsem zjistila dávno.

    Mail od Marthe Kiley-Worthington obsahoval ještě mnoho dalších informací. Kdybych je měla vypsat všechny, budete u čtení článku sedět asi hodinu. Toto jsou ale ty nejdůležitější. Mám na závěr jedinou poznámku - při vytištění mailu jsem četla 6 stran textu. Ani jednou se Marthe Kiley-Worthington nevyjádřila v tom smyslu, že cirkusy jsou v něčem špatné. Naopak je považuje za důležité z hlediska záchrany ohrožených druhů. A také upozorňuje na fakt, že je tato proticirkusová aktivita závažná i z jiného důvodu. Je namířena proti minoritě, která má odlišnou kulturu a jiné hodnoty a my se od ní máme co učit. Upozorňuje, že v současné době bychom se měli zaměřit na zachování minoritních skupin. A ne je takto cíleně ničit.

    Tento týden jsem navštívila jeden cirkus. Strávila jsem tam příjemné odpoledne. Mimochodem - můj syn se opět pokusil jejich zvířata pozdravit. O důvod víc vlézt tam znovu. Při rozhovoru ze mne vypadla jedna věta, za kterou si stojím. Cirkusáci žijí normálnější život než my. Nebo co je normálního na betonových obydlích? Co je normálního na potřebě vydlážděných chodníků? Normálně žít se dá v malém obydlí, stěhováním z místa na místo tak, aby jsme zem neudupali příliš a rostliny zde měly možnost znovu vyrůst. Normální je starat se o svoje zvíře. A nenechávat ho od rána až do pozdního odpoledne zavřené v bytě.