Nesvobodná Svoboda

 Hlavně tam nepište ty výzkumy...

    Sociální sítě a internet. Fenomén dnešní doby. Dá se tam najít spousta informací. Dá se tam narazit na spoustu zajímavých lidí. A dá se tam poměrně čile diskutovat. 

    Někteří diskutují slušně, někteří se pod rouškou anonymity neštítí urážek a zesměšňování. Myslím, že patřím k té první skupině. Jsem relativně klidný člověk i v reálu, na sociálních sítích se chovám stejně. A je jedno, jestli jsem zrovna pod svým osobním profilem, nebo pod profilem Tarky Danky, která si založila facebookovou stránku Boj s cirkusy. Při jedné diskuzi jsem byla dotázána, proč mám falešný profil, když tvrdím, že mám důkazy. Tak předně - je jedno, kdo ty důkazy předkládá. Informuji o nich a kdo chce, tak si je ověří. Tak jako jsem to udělala já. Ale proč vlastně nikde nepíšu svoje pravé jméno? Jednoduché. Když si přečtete mé první články, dozvíte se spoustu zajímavých informací o mých dětech. Jeden z nich nemůže svůj názor vyjádřit, ale toho druhého jsem s blogem seznámila. Ví, že o něm píšu. Ví i to, jak o něm píšu. A souhlasí s tím, že to mohu psát a uveřejňovat. Ale pod podmínkou - nikdy ho nebudu jmenovat a budu se snažit dělat vše pro to, aby nikdo z jeho známých nevěděl, že je ten text o něm. Takže plním. A to nejde při přiznání mého pravého jména. Mimochodem, nezná ho i spousta lidí od cirkusů. Vlastně - většina lidí od cirkusu vůbec netuší kdo jsem. Blog jsem začala psát sama, s nikým jsem se o tom nebavila. Tehdy jsem potřebovala všechny ty dojmy ze sebe dostat. Jenže i cirkusáci prolízají net. Takže na můj blog narazili. A celkem brzo. Pravda, chvíli jsem se musela vnitřně vyrovnávat s tím, že si čtou to, co jsem o nich napsala. A že si z nich občas utahuji. Ale pozitivní reakce mne nastartovaly a blogem se bavím dál. I když v poslední době píšu víc o vědě, než o zážitcích.  

    Díky facebooku jsem se virtuálně spřátelila se spoustou lidí. Nikdy jsem je neviděla, ale když si s nimi píšu, tak mi poskytují spoustu námětů na přemýšlení a tyto debaty jsou nejen příjemné, ale i obohacující. S těmito lidmi se bavím zejména o cirkusech a zvířatech, ale i o neziskovce, která vede boj na druhé straně a snaží se "zachránit" zvířata z cirkusů. Všichni do jednoho mi psali, že nemám diskutovat na stránkách Svobody zvířat, že mi vše stejně smažou a nakonec mne zablokují. Dlouho jsem tomuto pokušení odolávala. Ale víte jak - Adam s Evou do toho jablka taky nakonec kousli...

    Těm dvoum nabízel jablko had. To je to zvířátko, co se ho (naprosto neracionálně) krapet (hodně) bojím. Ale hlásím pokrok! Zvládla jsem se k jednomu přiblížit na méně než dva metry. A hádejte, díky komu jsem se k tomu odvážila. No jo! Zase cirkusáci. Respektovali můj strach, ale necukli a hada přede mnou neschovávali. Nechali mne ať si dělám co chci a co sama zvládnu. Nepřemlouvali mne, bylo zcela na mém rozhodnutí, kam až se odvážím. A já jsem na sebe hrdá. Mimochodem, ten had jakoby mne k sobě lákal. Divné. 

    Ale zpět k facebooku a pokušení. To u mne vyprovokoval člověk, který nesouhlasí s držením zvířat v cirkusech a tak trochu je i proti ZOO. Několik týdnů si vzájemně vyměňujeme názory a diskutujeme. A musím uznat, že se mi s ním diskutuje dobře. Sice se vždy vrátí k medvědovi na skatu nebo koloběžce, ale přemýšlí. A ověřuje. To máme společné. A jak to tak vypadá, tak máme společný i opravdový zájem o osud zvířat, která aktuálně v cirkusech jsou. Pán mi ale napsal, že Svoboda zvířat je "parta fajn lidí". Tak nad tím jsem se jen pousmála. Fajn lidi, co zatajují důležité informace. Právě v tuto dobu uveřejňuje Svoboda zvířat na svých facebookových stránkách informaci o podpoře jednoho politika. Mezi komentáři je i jeden, který mne zaujal. Pán se ptá, co se stane s těmi zvířaty. Odpovídám podle toho, co mi napsala Marthe Kiley-Worthington:

    Ponaučena od svých virtuálních přátel jsem pravidelně kontrolovala, zda zde můj příspěvek zůstal. Ano, je tam. Vlastně je tam i dnes. Bohužel ho ale vidím jen já a lidé, kteří jsou na stránkách Svobody zvířat blokováni. Kdybych si o tomto komentáři nepovídala se známými, nikdy bych se nedozvěděla, že oni ho nevidí. Vyhlašujeme tedy hru pro pána, co si myslí, že je to parta fajn lidí. Najdete tento komentář? Jasně že nenašel. Je totiž skrytý. Administrátorem stránky. Pán je ale přesvědčen, že může jít o chybu facebooku. Chvíli polemizuji nad tím, proč by mi facebook tento nevinný koment skrýval, ale necháváme to být. Já si ale v tuto chvíli kousla do onoho jablka poznání. Jdu diskutovat...

    Chytám se reakce pána, který vypisuje něco o cestování a reaguji komentářem, který obsahuje jména všech tří vědců, kteří dělali výzkum přímo na cirkusových zvířatech a jdu spát. Druhý den zjišťuji, že mi ke komentáři někdo dal like. Jdu se tedy na to kouknout. Jenže... ten komentář už tam není. Fajn, tohle bude zajímavá hra. Nádech.... výdech.... jdu na to. Píšu komentář znovu. Možná se trochu liší, ale základ je stejný. A přidávám dovětek. Aby bylo jasné, že vím, kde můj předchozí příspěvek je. V hlavě mám varování svých virtuálních přátel. No a co, říkám si. Aspoň si to ověřím a budu mít důkaz. A jó! Důkaz! To mi vždycky můj nadřízený říká: "A máte to písemně?" Tak to budu muset pořešit. Nikde není uloženo, že mi někdo něco smazal. Strategie je tedy jasná. Napsat komentář a hned si udělat PrintScreen. No, mám jich dost. Fotila jsem si i reakce ostatních diskutujících. Hra na kočku a na myš začíná:

    

    O něco níže se pán ptá. Co s těmi zvířaty bude, jak je to vyřešeno? Zcela konstruktivní otázka. Protože mám informace od světově uznávané etoložky, tak neváhám reagovat:

    Dále už jsem s pánem docela rozumně komunikovala. Řešili jsme, jakého věku se konkrétní zvířata dožívají. A co tedy lze (nebo nelze) zařídit, pokud se za pět let zakáže cestování. Podle mne věc, kterou je třeba prodiskutovat a vyřešit zavčas. Bohužel. Tuto diskuzi administrátoři stránek utnuli a moje příspěvky smazali. A tak tam k dnešnímu dni najdete toto torzo:

    

    Koukněte pozorněji. Vidíte, že na poslední ukázce ze stránek už nemám možnost komentářů? Byla jsem blokována. Mazání se druhému diskutujícímu nelíbilo. A tak se přímo zeptal - proč jsou mazány příspěvky, které přispívají k podnětné diskuzi? Odpověď mne nenadchla. Nepřímo jsem totiž byla obviněna z šíření dezinformací, lží, vulgarit či urážek. Přitom jsem nikdy na nikoho neútočila. Všechny moje komentáře byly slušné.  Věcně jsem diskutovala k tématu. Všechny mé informace jsou ověřené a pravdivé. Ostatně, každý si může mé poznatky ověřit a také jsem k tomu ve svých komentářích vyzývala. Svoboda zvířat mne tedy blokovala, abych na jejich stránkách nešířila informace směřující k ověřování toho, co sami šíří. 

Mé svědomí je čisté. Vše jsem po několik týdnů prověřovala, kontaktovala jsem Marthe Kiley-Worthington. V současné době jsem v kontaktu i s emeritním profesorem Tedem Friendem. Potvrzují mé názory. Ted Friend se pozastavuje nad tím, jak všichni mohou ignorovat jeho výsledky výzkumů. Doslova píše: " Existuje spousta informací o tom, že on (S. Harris - pozn. autorky) a jeho studenti překroutili vědu proti cirkusům, ale lidé je ignorují." Svoboda zvířat je nejen ignoruje, ale také dělá vše proto, aby se o nich lidé nedozvěděli. Je jejich cílem ochrana zvířat? Proč tedy musí mazat podnětné příspěvky a blokovat lidi, kteří se opravdu zajímají? Pro mne jednoduché - lidé by pochopili, že cirkusy jsou na tom se svým welfare vlastně velmi dobře. Že není nutné jim jejich činnost zakazovat. Naopak. Bylo by dobré je nestydatě využít a otevřeně začlenit do záchrany druhů, kterým v zoologických zahradách nejsou schopni zajistit intelektuální rozvoj cílenými aktivitami s člověkem. Marthe Kiley-Worthington vypisuje tygry, lvy a jiné šelmy. Poslanci České republiky ale toto ignorují a ze dvou možností chovu a záchrany těchto druhů rozhodli zlikvidovat ten lepší...