Povánoční rozjímání
Dlouho jsem nepsala. Ne, že by nebylo o čem. Senát perlil a prezident se (asi raději) nevyjadřoval. I když... kdy jsem ho naposledy s nějakým vyjádřením vlastně viděla? No nic. Bylo to zajímavé a poučné. Ale pecky ze Senátu nebyly zrovna to, co se mi před Vánoci, mezi pečením vánočního cukroví, chtělo rozebírat. Tak jsem blog nechala blogem a snažila se žít normální život. Pokud to tedy dnešní doba dovolí.
Dnešní podivná doba mi po dlouhé době dovolila prožít klidné Vánoce. Jako fakt! Vzhledem k viru jsem se nepotloukala po obchodech jako bez duše (a zcela bez nápadu) a z práce jela pro syna do školy a hned domů. Celé odpoledne pak bylo relativně volné. Udělali jsme úkoly, šli na procházku, pekli cukroví. Mezi tím bylo spoustu času na přemýšlení o dárcích a také spoustu chvil, kdy bylo možné je objednat. Takže vyhlašuji, že se v roce 2020 stal zázrak - 21.12. už bylo napečeno, uklizeno a dárky zabalené a ukryté. Ve svém tradičním předvánočním shonu totiž většinou pro dárky jedu 23.12. a v noci je balím. To máte tak, když musíte stihnout 4 vánoční besídky, 2 Mikulášské besídky a minimálně 3 vánoční dílničky. Letos ale nebyla ani jedna. A ani se mi po nich nestýská, abych pravdu řekla. Takže byl čas, vzácná to fyzikální veličina - pro člověka jako jsem já. Ono totiž je to tak, že mimo práce na plný úvazek a péče o syna s postižením se také věnuju práci s dětmi ve volnočasových aktivitách. A protože mne to baví (a je to taková naše rodinná tradice), tak jsem i v nějakých těch vyšších funkcích. Takže schůzuji, píšu projekty, školím, vymýšlím akce. Korona mi ukázala, že jsem tak trochu pako a můžu žít i bez toho. Což se teda asi nebude moc líbit lidem, co na mou práci spoléhají, no ale což. Jak jsem se dozvěděla na Štědrý den, v rámci jedné diskuse:
Cirkusačka nejsem. Možná bohužel. Možná bych pak totiž nebyla od přírody tak líná a neleželo mi teď nádobí v dřezu. Pracuji v rámci tzv. pomáhajících profesí. Takže ano, můj plat pramení z práce s těmi nejslabšími. Jsem těžký parazit. Co na tom, že mám ve své práci dost dobré výsledky a spoustu spokojených klientů 😉
Bezcitnosti se budu muset naučit, abych toho volna pro sebe přece jen do budoucna trochu měla.
Týrám? Jo, týrám děti. Spoustu dětí. Svého syna třeba nutím dělat domácí úkoly. Toho druhého neustále provokuju a snažím se ho přesvědčit, že když řekne aspoň "am", tak mu ten rohlík, co mám v ruce, namažu čímkoliv bude chtít (a samozřejmě mu ho dám za jakýkoliv komunikační pokus, protože i klapání pusy naprázdno je víc, než jeho obvyklá úplná nečinnost).
Pak taky týrám malinkaté děti ve věku od 3 do 6 let. Teda, teď ne. Ale týrala jsem, když byly volnočasovky povolené. Pravidelně jsem je nutila běhat, poskakovat, plazit se a učit se spoustu věcí, které 95% z nich nikdy nebude potřebovat. V naději, že z těch 5% jednou vzejde můj tyranský nástupce. Rodiče mi na toto týrání své děti poskytují dobrovolně, dokonce za to i platí malý členský příspěvek. Někteří z nich jsou tomuto týrání přítomni. Tito to ale většinou brzo vzdávají. Prý by to nedali a ty špunty rázně srovnali. Jenže moje tyranské postupy jsou jiné. Nedělám z nich poslušné tajtrdlíky. Učím je spolupracovat pomalu, v klidu. Aby je to bavilo. Protože když je to bavit nebude, tak mi zdrhnou hned, jak je rodiče přestanou vodit za ručičku a všechna ta práce bude k ničemu. A mezi námi, výsledky na soutěžích mám v podstatě stejné jako trenéři, kteří se neštítí na ty prcky řvát i na přeplněném hřišti. Prostě vím, že po dobrým to taky jde. Trvá to dýl, ale zase mi pak tolik nezdrhají. Toť moje tyranská filosofie. A mám pocit, že se od té cirkusácké moc neliší.
Ale aby bylo jasno. I já jsem týrána. Mladší syn chtěl k Vánocům "nějaký větší puzzle". Udělala jsem mu z fotek z cirkusu. Doteď dobrý, společně jsme ho složili a měl radost, že zvládl 500 dílků. Náš autista nakukoval, ale ty pididílky fakt nedává, takže zůstal u toho nakukování. Puzzle jsme nechali na zemi do druhého dne a pak ho uklidili s tím, že to zase někdy složíme. Jo? Někdy? Rozložení jednoznačně nebylo autistou přijato. Prostě mi ten úklid neprošel. Jeho oblíbená zvířátka přece nebudou v krabici! Jak to ve zkratce popsat? No, tak dlouho tu krabici poponášel, až jsem kapitulovala a složila to znovu. Když jsem to po třech dnech tajně uklidila (jako fakt vypadal, že už ho to nezajímá), tak se situace opakovala. No normálně mě týrá! Mám na vybranou - buď to puzzle budu pravidelně skládat, nebo bude trvale ozdobou podlahy v obývacím pokoji. Vymyslela jsem tedy třetí možnost a objednala nové puzzle s fotkami z cirkusu. Ve velikosti, kterou zvládá poskládat i on. Včera došlo a skládal s nadšením. A výhoda puzzlí, které složí sám? Je povoleno je uklízet 👍 A mám klid. Na chvíli. Tyranská paní učitelka chce po našem páťákovi napsat celé čtyři řádky cvičení do češtiny. Hrozné, co? Svět je plný týrání. Když ho tedy hledáte i tam, kde není...
Komentáře
Okomentovat