Rozvolňování

 A máme tu rozvolnění

no, zas tak moc nejásejme. Z novinek těší návrat jednoho dítěte do školy, možnost cestování mezi okresy a otevření zoologických a botanických zahrad. Akorát se bojím, že tam bude "narváno" a ani tam se neprobojujeme. Tož vyjedeme kousek za hranice okresu a okoukneme nějaký ten volně přístupný zámecký park nebo tak něco. Asi. Nic jinýho mě nenapadá. Ale cokoliv je lepší než nic, že jo.

Do školy se nám dnes vypravilo jen jedno dítě. Druhé vychytalo rotaci. Fakt vychytalo. On už totiž neobleče ani jedny kalhoty. Nezávidím rodičům malých prepuberťáků, kteří dnes museli dítě poslat do školy a až dnes jim půjdou koupit oblečení. My máme týden na zakoupení nových. A nejen kalhot, ale třeba i papučí. Počítám totiž, že ty ve škole už taky neobuje. 

Starší brácha jedny kalhoty ještě má. Papuče jsem nestihla zjistit. Podle mne mu taky nejsou, doma už nosí moje. Jenže co má můj syn hlavně? Ano! Autismus a mentální postižení. V jeho případě tedy rozvolnění znamená tak trochu vojenské manévry.

Akce Návrat do školy započala ve čtvrtek krátce po osmé hodině ráno. Právě jsme se snažili napočítat do tří, když volal pan učitel. Nemusím asi nikomu říkat, s jakou rychlostí to jindy rozvážné dítě mělo sbalené pastelky. Dokonce i zapnout zip na pouzdru dokázal sám.

Pan učitel natěšeně hlásí, že v pondělí očekává svého oblíbeného žáčka na značkách a hned objasňuje podmínky a způsob testování. Každému normálně uvažujícímu je jasné, že toto dítě se samo otestovat nezvládne. Současně na sebe ale nenechá sáhnout od kdekoho. Takže jasná věc - testují rodiče. Fajn. Nemám problém. V nose mu holuby honit umím. To bychom měli zvládnout. Pan učitel souhlasí. Když prý my ne, tak už nikdo. Ha, taková důvěra v naše duo mne opravdu těší. 

Co mne ale tíží je případná pozitivita. A tak zbývajících pět minut řešíme, jaký psychický dopad by měl případný pozitivní test. Představa natěšeného autisty, kterého pustíte do školy jiným vchodem než obvykle, nenecháte ho ani přezout, šťouráte se mu v nose a hned ho zase z té školy odtáhnete, není moc příjemná. Debatu rázně ukončuje pan učitel. Prostě bude negativní, jinou možnost nepřipouští a on je přece hodnej žák a umí poslouchat. No, tak jo. Nic jinýho než toto pozitivní myšlení, vstřícné negativnímu výsledku, mi ani nezbývá.

Volám do práce a hlásím, jaké jsou podmínky nástupu do školy mého syna a že tím pádem nebudu v pondělí a ve čtvrtek v práci ani 7:30 jako všichni moji kolegové. Ba ani 7:45 jak mám výjimečně povoleno, protože jinak to s předáváním syna nestíhám. A dokonce ani 8:00, jak jsem to s vyplazeným jazykem zvládala na podzim, kdy bylo nutné pro zrušení školního autobusu odvážet syna až do školy. Mám výborného zaměstnavatele. Na druhé straně telefonu se ozval jen smích a po chvíli mi bylo oznámeno, že s tím se počítá a ať zkusím dojet aspoň do devíti. Jo a ať se nezapomenu po příchodu hlásit v kanceláři, že když už to šťourání budu mít z rána nacvičeno, tak si to zopáknu i na sobě.

Celý víkend jsem tak vyprávěla synovi, že v pondělí vstaneme brzo ráno a pojedeme se do školy PODÍVAT za panem učitelem. A když NÁHODOU bude mít čas, tak by tam mohl třeba i zůstat. Ale to jen když pan učitel bude mít čas. Jako - vážně netuším, nakolik tomu rozuměl. V neděli jsem tomu přidala grády a začala mluvit o polechtání v nose ukazujíc mu tyčinku, kterou používám, když má ucpaný nos. Díval se ne mě divně. Ale naštěstí neumí mluvit, takže naplno neřekl, co si o mně myslí. 

Je pondělní ráno. Probíhá jako každé jiné. Tedy skoro. Matka místo "Jedeme do školy" říká "Jedeme se podívat za panem učitelem".  Aby bylo veselo, hlásí mi auto, že mám zkontrolovat pneumatiky. Vizuální obhlídka auta našeho autistu překvapila, nicméně máma opět nastoupila do auta, takže dobrý. Cesta kupodivu probíhala jako obvykle. A jako obvykle byl problém před školou zaparkovat. My jsme ale výletníci na slovo vzatí. Dojít z parkoviště o blok dál nám nedělá problém. Před školou je nezvykle mnoho lidí na jednom místě. Na podzim jsme to s pedagogy vychytali a velmi rychle se naučili dělat hloučky podle tříd. Někdo chodil přes zahradu, někdo čekal pod okny jídelny. My máme akčního pana učitele, muž plný elánu si chodí pro děti jako první, takže jsme vždycky čekali přímo u dveří. Jenže tentokrát přišel pan učitel z boku. Počáteční překvápko bylo naším autistou rychle zpracováno a s úsměvem cupital za panem učitelem. V keramické dílně sedl na židličku a koukal. Co se mu honilo v hlavě netuším, ale zmatený byl určitě. Pan učitel vytahuje lejstro s návodem a společně s maminkou spolužáka testujeme podle jeho pokynů. JO! Zvládli jsme to! Ke konci sice už dával najevo, že se šťourám až moc, ale vzorek odebrán. Při té příležitosti jsem zjistila, že má zase trochu rýmu. Asi zadní, pod nosem nic, v nose nános... Vzorek jsme nakapali a při pohledu na průběh testu společně vzpomínáme na těhotenské testy. No, už je to celkem dávno. Pan učitel prý nemůže se vzpomínkami sloužit, těhotenský test si nikdy nedělal. To má blbý, teď by věděl do čeho jde 😁

Nastává nejproblematičtější fáze testování. Děti znovu oblékáme a jdeme se ven projít. Poklona panu učiteli. Nechal si u sebe aktovky, aby kluci viděli, že na ně čeká a doprovodil nás až ke dveřím. Máme zhruba deset minut čas. Procházíme špalírem dětí z ostatních tříd, které teprve čekají na odebírání vzorků. Tak hlavně omezit kontakty, že? Zcela zmateného syna před školou pochválím a říkám mu, že se chvíli projdeme a vrátíme se za panem učitelem. Než jsme se oblékli,  test už se barvil a nevypadalo to, že by se tam ta druhá čárka chtěla udělat. Obcházíme kolečko kolem školní zahrady a jsme zpět. Hurá! Pan učitel už spokojeně čeká a oba kluky si odvádí to třídy těmi správnými dveřmi. Registruji vedle sebe úlevu a projevy radosti. Až do čtvrtka se blázinec nekoná. Vím, že si to ve škole užije. Z osmi spolužáků se k testování dostavili opravdu jen dva. Ostatní jsou doma. Šťárat v nose se nenechají ani od maminky. Je mi jich líto. Na druhou stranu si říkám, jak je dobře, že mi můj syn takhle důvěřuje a menší úkony si nechá udělat. Teď ještě uvidíme, co bude příště. Asi jsou jen dvě možnosti - buď testování přijme (ne, nepředpokládám, že se u toho bude řehtat jako spolužák s tím, že to lechtá). Nebo si to celé nechá v hlavě rozležet a po ruce s tyčinkou dostanu flákanec. 

Tak nám příště zase držte palce a my jdeme udělat domácí úkol. Máme hrát pexeso. Samozřejmě, že v aktovce bylo nabalené to se zvířátky. A tak co, vždyť je to změna. Po tom měsíci skládání puzzle 😀