Ze skanzenu do cirkusu - nebo naopak?

Léto a cestování

je pro nás neodmyslitelně spojeno. Využívání letních prázdnin na výletování po celé naší republice je pro naši rodinu typické. V loňském roce se kluci pokusili tuto tradici bojkotovat častými nemocemi. Letos si odjezd do nemocnice náš autista nechal až na druhou polovinu srpna, takže jsme toho stihli objet celkem dost.

Mezi jednodenní výlety patřil hned v půlce července výjezd do skanzenu. Tou dobou jsem dokončovala články o projevu v Senátu a potřebovala jsem si pár věcí ověřit i přímo v cirkusu. A protože cirkus tou dobou hostoval asi 40 km od skanzenu, rozhodla jsem se to propojit. Tak nějak mi bylo jasné, že dostat mladšího syna z cirkusu do skanzenu bude obtížnější, než dostat ho ze skanzenu do cirkusu. Takže pořadí návštěv bylo předem jasné.

Vyrazili jsme v pohodě, na cestu měli kluci udělané tousty a ještě v autě se do nich pustili. V Rožnově jsme dali na radu paní v pokladně a vybrali jednu z vesniček. Už při vchodu ale začaly problémy. Otrávený výraz synátora a neustálý strach, jestli náhodou nebudeme ve skanzenu moc dlouho a návštěva cirkusu by tím byla ohrožena. To je fakt něco na moje nervy. 

Hned na začátku jsem pro jistotu vzala autistu na záchod. Víte jak, neumí si říct, jen naznačuje, že se něco děje. A než to pochopím, tak je většinou už pozdě. A vzhledem k tomu, že již několik měsíců hledáme příčinu průjmů, musím být ve střehu. 

Během čtvrt hodinky mladší expert naznal, že se mu ve skanzenu líbí a přestal koukat nakvašeně. Ufff! Ale nebojte! Místo toho se ale objevil nespokojený škleb na tváři autisty. Co se může dít? Najezený je, na záchodě jsme byli... Tak co mu vadí? Pro jistotu se ptám: "Chceš kakat?" Rázné zavrtění hlavou. No, moc tomu nevěřím, ale nezbývá mi, než doufat. Od záchodu jsme dost daleko.

No co to budu natahovat. Samozřejmě, že se mu chtělo. Samozřejmě, že snědl to něco, co mu vadí. Už jste někdy viděli, jak to vypadá, když se někdo po... a má kraťasy? Jako nic moc příjemnýho. Valili jsme na záchod se umýt a převlíct. Brácha statečně asistoval. Po rychlé akci však znovu přišel naštvanec a kecy. "No, takže brácha se po... a kvůli tomu teď nepojedeme do Humberta. To je teda hezký!" 

Hele, nevím, jak tu teprve počínající pubertu přežiju. Nebo teda nevím, jestli ji přežije on. V mé přítomnosti má teda poměrně velké sebevražedné sklony (rozuměj - mám jen jedny nervy a svým projevem je  stále častěji testuje a to je jako by vlezl do lví klece. Takže jednoznačně sebevražda.) Nicméně mladýho uklidnilo, že v autě máme vše  potřebné a pokračování výletu není touto smradlavou příhodou ohroženo. 

Vlastně ještě po třech měsících o tom přemýšlím. Kdybych to vzala naopak a cirkus by byl jako první... Vyhla bych se těm ksichtům?