Jak jsme smrděli v Olomouci

 Jarní prázdniny

máme letos za sebou. Měli jsme po dlouhé době první termín. Normální člověk  předpokládal zimu, sníh a led. A jelikož se otec rodiny letos rozhodl raději pracovat a zbývající tři členové rodiny nemůžou (nebo neumí) lyžovat, padlo rychlé rozhodnutí: letos někam blízko, kde je malá pravděpodobnost, že to bude extra klouzat. A tak jsme se vydali do Olomouce.

No tak jako první nutno sdělit, že jsem fakt na začátku února nečekala, že venku začnou lítat mouchy. Teda nepotkali jsme žádnou, ale teplo na ně bylo dost. A tak se nám vrazily do plánů a celkového dojmu z dovolené.

Moucha první byla dovezena z Brna. A objevena hned první den, kdy jsme vyrazili do infocentra a následně do muzea. Už po cestě jsme si říkali, jak to tu strašně smrdí. Fakt jako takovej kyselej puch. Na náměstí jsme ještě konstatovali, že je to cítit už kilometr, že to musí být nějaká továrna či co. Vydali jsme se proto do toho muzea s tím, že to třeba odpoledne bude lepší.

V muzeu jsme narvali bundy a batohy do skříněk a následující asi dvě hodiny se kochali místními poklady. Ten nejexotičtější jsme ale našli  při odchodu. Přesněji, po otevření skříňky s batohem. V mžiku nám bylo jasné, že původcem smradu, který jsme venku cítili, jsme my sami. Respektive ne my, ale náš batoh. Konkrétně školní batoh našeho autisty. Došlo mi to hned. Původcem vůně (jako teď už to nebudu nazývat smradem, když to šlo z nás, že jo) musí být nějaké dobře zakutálené ovoce. 

Tak jo, nadechnout (někde mimo batoh) a jdeme hledat. Našli jsme hned. Naštěstí. Nebyla bych dobrej potápěč, bez kyslíku dlouho nevydržím.

Pod taškou s náhradním oblečením se nacházela krásná (původně) a nechutná (momentálně) mandarinka. Patrně pozůstatek z nějakého oběda. Jako jo, kontroluju ten batoh denně. Velmi často se stane, že některý ze spolužáků nepozorovaně pomáhá těm méně šikovným a ovoce hodí jen tak do batohu. Takže každý den kontroluju. Jak vidno, tak ale blbě. Mandarinka prostě byla v místech, kde už jsem ji nečekala (to náhradní oblečení vytahuju jen když ho potřebuju nebo při změně ročního období (jakože kraťasy v lednu nejsou nic moc, že). Mandarinka letěla do koše a my dumali, co teď. Nezbylo, než voňavě nějak dojít zpět. Batoh skončil na balkoně. Bunda, která už voněla taky, hned vedle něj. Vybrakovali jsme totálně dodrbaný batoh mladšího experta. Místo prodlužek, nabíječek a kdoví čeho ještě jsme ho narvali náhradním oblečením a zbytek dovolené jezdili s tím díravým čímsi. Asi jsme s tím trochu vypadali jako bezdomovci. Ale nesmrděli jsme. Takže celkem dobrý. Snad.

Moucha druhá přiletěla hned následující den. 

K jednomu plánovanému setkání se přidalo jedno neplánované. A trochu se protáhlo. Až tak, že mladej nakonec ztratil trpělivost, nasadil batoh a prostě šel. To je tak, když matka kecá a zapomíná na to, že mládež se nudí. Takže jsme se na jasně vyslaný signál (ano, nebyl to politický signál, takže byl opravdu jasný) vrátili k původnímu plánu a zašli na interaktivní výstavku. Jestli jste tu mouchu viděli v tom předchozím programu, tak jste vedle. 

Na té výstavce totiž byla váha. Jako jo, s tímto přístrojem jsem se už dávno přestala kamarádit, takže je mi jedno, jaké číslo tam nahodí. Jenže ta potvora ukazovala zvířátko, které je stejně těžké jako vy. Byla jsem puberťákem donucena na ni vstoupit. A teď přilítla ta moucha. PANDA! Jo, čtete dobře. Vážím jak panda. Tak to jsem teda fakt vědět nepotřebovala, do Číny se stěhovat nechci.

Třetí moucha už byla schovaná. Protože se počasí rozhodlo, že je únor a "Únor bílý, pole sílí." No a protože jsou to jarní prázdniny, tak při jarním počasí to bílý už asi padat nebude. Takže padalo to mokrý. Což tedy moc nevadilo návštěvě místního science centra, ale už trochu vadilo procházce po ní. Tak tu jsme posunuli na pátek odpoledne a tím pádem už nejeli do zoo. Takže letos jarní dovolená bez zvířátek. Mimo pandy, teda.